Jednu z nejhezčích a nejzachovalejších venkovských návsí na Plzeňsku má Koterov. Svědčí o zámožnosti zdejších sedláků a o jejich citlivém vztahu k odkazu minulých generací. Je to tím zajímavější, že jde o obec příměstskou, která byla a je svázána s průmyslovou Plzní. Jméno osady je v Čechách ojedinělé a je vlastnického původu. Byla to ves nazvaná podle jejího zakladatele Kotery či Kotory. Ve starých pramenech totiž jméno vesnice kolísalo mezi Koterov a Kotorov, což je odvozeno od staroslovanského jména kotora, tj. spor, boj.

První písemná zpráva o koterově je až z roku 1369, třebaže obec byla jistě starší. Pravděpodobně celá, nebo alespoň její část, byla dána po založení města Plzně do jejího majetku. Nejstarší osudy obce jsou však dost nejasné a prvé světlo do nich vnáší listina z 28. března 1369, jež je velmi cenná pro poznání sociálních i právních poměrů českých vesnic. Ty byly spravovány podle starého českého práva, na jehož základě byl sedlák pouhým dědičným nájemníkem a majitel vesnice ho mohl kdykoliv z jeho usedlosti vykázat. Později, zejména od počátku 14. století, se k nám šířilo tzv. právo zákupní, podle něhož se stal uživatel statku již dědičným, emfyteutickým majitelem, z půdy platil jen roční nájem a mohl se svolením pána se svým statkem volně nakládat. Sedláci byli zbaveni různých, zejména zemských povinností, robot a měli ve vsi v menších záležitostech vlastní správu. Koterov byl v té době v soukromém držení a zmíněnou listinou z roku 1369 si jej koupil plzeňský měšťan Vavřinec z Kralovic od bratří Mikuláše a Jakše z Újezda.

Nový majitel uvedenou listinou upravoval v Koterově právní poměry a převedl ves na zákupní právo. Ves měla 12 lánů (též usedlostí) a z každého lánu byli uživatelé usedlosti povinni platit 93 grošů pražských a mlynář 100 grošů. Vedle toho každý poddaný musel z lánu odvádět o Vánocích 4 kuřata a o Velikonocích 40 vajec. V případě, že byla uložena všeobecná královská berně, musel každý z lánu odvést 20 grošů. Zároveň byla upravena i správa obce, v menších rozepřích se měli obyvatelé řídit podle práva města Plzně, v těžších případech se měli obrátit na městský soud.

V listině z roku 1369 se uvádí, že ke vsi patřily kopce Kolešovka, ležící směrem k Božkovu, a Mešnice, ležící směrem ke Starému Plzenci. Jde tedy o stará pojmenování. Nedostatek historických pramenů nám nedovoluje sledovat podrobně další osudy obce, i když se dovídáme o řadě dalších majitelů Koterova. Mezi nimi se kolem roku 1460 objevuje i kapitula sv. Apolináře na Novém Městě pražském, jíž patřil Bolevec, který roku 1460 koupilo město Plzeň, aby na boleveckých pozemcích zřídilo velký rybniční systém. Roku 1466 král Jiří Poděbradský zastavil Koterov Matoušovi ze Všechovic v sumě 400 kop grošů a zároveň přikázal novému majiteli vsi, že nemá své poddané zatěžovat novými nespravedlivými poplatky a břemeny. Za pět let však Matouš prodal Koterov novému majiteli a pak následovali dost rychle za sebou další, až roku 1507 jej odkázal Petr Ebrzvín z Hradiště městu Plzni za závazek, že bude z platů, jež vycházeli ze vsi, vydržovat ve farním kostele při oltáři Všech svatých, který Petr založil, kaplana. Darování se realizovalo roku 1515 po smrti dárce a od té doby Koterov náležel plně městu Plzni. Obyvatelé byli poměrně zámožní, jak dokazuje nález mincí při přestavbě stodoly čp. 6. Našly se tam zlaté dukáty, z nichž tři jsou uloženy v muzeu. Jde o mince z druhé poloviny 15. století, kdy byl v Čechách mezi obyvateli značný blahobyt.

V listině z roku 1369 je uvedeno, že Koterov měl 12 lánů a zároveň i tolik usedlostí. Jejich počet se udržel dlouho, neboť poměry na venkově byly konzervativní. V berní rule z roku 1654 je uvedeno 9 sedláků a 5 chalupníků, kteří měli průměrně poloviční výměru polí než sedláci. Později byli nazýváni pololáníci. V roce 1714 k těmto čtrnácti starousedlíkům přibyli další nově usedlí, vedle mlynáře to byli především podruzi. Celkem tu bylo 23 osadníků a obecní chalupa. Při komisi téhož roku bylo konstatováno, že stavení jsou větším dílem dřevěná, je v nich jen něco víc od kamene než v sousedním Letkově. Zahrádky měli tehdejší obyvatelé dobře opatřené a vysazovali je švestkami. Mlynář Ondřej Čechura měl mlýn na nestálé vodě na dvě složení a jednu stopu. Ve vsi od 16. století byla kovárna a krčma, o níž byl roku 1565 spor. Krátce předtím totiž získal šťáhlavské panství dravý Jiří Kokořovec a žádal Plzeňské, aby zastavili šenk, neboť je to prý na újmu a škodu jeho statku. Přivolaní svědci z Koterova, Černic i Letkova však zdůrazňovali, že šenk piva v koterovské krčmě je od starodávna.

Nárůst usedlostí v první polovině 18. století svědčí o demografické explozi českého venkova. V Koterově bylo v té době asi dost půdy, neboť ty nově vzniklé podružské usedlosti byly postaveny v devíti případech na selské a v šesti na obecní půdě. Ves byla asi tímto vývojem saturována, a tak koncem 18. století zde nevidíme v důsledku raabizační reformy nijak velký přírůstek, jak tomu bylo na některých jiných plzeňských vesnicích. Z rozsáhlých pozemků panského dvora v sousedním Božkově získali půdu nejen zdejší dosavadní bezzemci, ale i někteří sedláci. Jejich bohatství se později projevilo na výstavních usedlostech a chalupách, zdůrazňující sebevědomí sedláků a chalupníků.

Poměrný blahobyt v Koterově koncem 18. století, zejména pak na počátku 19. století, se odrazil, jak již uvedeno, ve stavbách statků a chalup. Vedle vrat a vjezdů do statků se v Koterově zaměřovali i na štíty obytných stavení, které byly bohatě členěny a zdobeny pilíři a římsami, rovnými, ale i barokně rozvlněnými. Stavebník se rád pochlubil na vratech či na štítu i svým jménem, ba i letopočtem, kdy statek byl stavěn. Spolu s oběma kapličkami poskytuje koterovská náves krásné svědectví o uměnímilovnosti zdejších usedlíků i o jejich zámožnosti. Na stavbách se střídá několik stavebních slohů – renesance, barok i empír – a vypovídají o pozdní recepci těchto slohů z blízkého města do vesnické architektury. Kaplička na návsi je pozdně barokní, druhá z roku 1700 je také barokní a stojí při silnici na Starý Plzenec.

Koterov byl v průběhu své existence postupně zastavován. Stará ves se rozložila podél dlouhé návsi, jež se směrem dolů rozšiřovala, a v tomto dolním prostoru stávala pastouška. Návsí se projíždělo po cestě, jež směřovala od Plzně přes brod nahoru ke Starému Plzenci. V 18. století při velkém demografickém rozmachu si chalupníci a podruzi stavěli domky i chalupy pod vsí v řadě, rovnoběžně s řekou až ke mlýnu a odtud kolmo k plzenecké silnici. Říkalo se zde „Pod chalupy“. V minulém století se rozšířila zástavba podle zmiňované silnice a nové čtvrti se říkalo „Na Hradčanech“. Pak se zastavovalo pole „Za Kovárnou“ a dále směrem „K Hájím“ podle cesty k Letkovu. Před druhou světovou válkou se začalo stavět i kolem železnice u zastávky Koterov a výstavba tu na území, kde se stýkají katastry koterovský s plzeňským a černickým, pokračuje stále.

Zemědělská výroba byla v Koterově na stejné úrovni jako v okolních vsích. Stroje přicházeli do Koterova dosti pozdě, až v šedesátých letech minulého století (1864 ruční mlátičky, 1870 žentoury). Sedláci měli průměrně jednoho čeledína a dvě služky. Koterov se vyvíjel do poloviny minulého století poměrně pomalu, teprve výstavba železnice Plzeň – České Budějovice roku 1867 přinesla do obce oživení, neboť umožnila rychlejší a lepší spojení s Plzní, kam začali dojíždět ve větším počtu především po roce 1900 lidé za prací. Přispěla tomu rovněž výstavba silnice Plzeň – Starý Plzenec roku 1903. Tím, že se v Koterově začali usazovat dělníci, šířili se v obci i socialistické ideje a roku 1904 zde byla založena místní organizace sociálně demokratická, teprve po roce 1918 vznikly organizace národně socialistická a agrární. V roce 1914 byla založena i dělnická tělocvičná jednota. Ve dvacátých letech 20. století bylo v Koterově několik továren a podniků: mlýn, Theinerova továrna na mlýnské kameny a stroje, vedle toho i kovář, dva zedníci a dva truhláři. O zásobování obyvatelstva se staraly dva obchody, jinak si lidé obstarávali své potřeby v Plzni.

Kulturní život byl poměrně čilý. Škola v obci byla od roku 1873, od dvacátých let se zde konaly přednášky a účast na nich byla poměrně velká, vždy kolem sta lidí. Zdejší spolky (Sokol, DTJ, Dělnický ochotnický spolek, Sbor dobrovolných hasičů) hrály průměrně dvě až tři ochotnická představení ročně. Rovněž tu bývalo každoročně pět tanečních zábav (plesy o masopustě, o pouti, posvícení).

Koterov nebyl však tak průmyslový a obydlený dělnictvem jako ostatní bližší obce, které bezprostředně s městem souvisely. Největší růst prodělal Koterov v meziválečné době. Roku 1850 měl 355 obyvatel, roku 1900 531, roku 1921 už 749 s roku 1930 1 013. po válce v roce 1950 zde žilo již 1 672 obyvatel. Pak nastal pokles způsobený tím, že některé části související stavebně s Plzní byly k ní připojeny, a tak roku 1970 vykazoval Koterov jen 517 obyvatel. Souviselo to také se změnami správní organizace v Plzni. Při vytvoření plzeňského magistrátu byl roku 1942 Koterov spojen s městem v jednu obec. Poněvadž však šlo o obec tradičně zemědělskou (roku 1952 bylo v obci založeno jednotné zemědělské družstvo), byl roku 1964 Koterov s jinými zemědělskými částmi z Plzně vyčleněn a vtělen k okresu Plzeň –Jih. Ale při další reorganizaci byl roku 1976 opět spojen s městem a stal se součástí obvodního národního výboru Plzeň 2.

Městská autobusová linka Plzeň – Koterov – Starý Plzenec, zavedená roku 1949, umožnila rychlé a pohodlné spojení s Plzní. To se projevilo i na nové výstavbě obce, zejména v posledním desetiletí tu vznikají moderní byty v rodinných domcích. Koterov roste, ale nová zástavba neporušuje staré historické jádro, jež je vzácnou památkou lidové architektury a jeho zachování je ke cti současné obci i městu Plzni.